Velikonoce na Moravě (moravské Velikonoce)

Velikonoční svátky v dobách pohanských byly oslavou jarní rovnodennosti, od rozšíření křestanství na našem území také oslavou zmrtvýchvstání Spasitele. Stejně jako k ostatním novoročním se i k velikonočnímu období váže mnoho zvyků, obyčejů, pranostik a také obřadních pokrmů.

Popeleční středou skončilo bujaré masopustní hodování a veselí a začalo dlouhé postního období, které vyvrcholilo Velkým pátkem, největším křesťanským svátkem. Postní období se pravidelně střídala se svátky v průběhu kalendářního roku. Až do minulého století se dodržovaly tři druhy půstu:

půst újmy (jejunium naturele), který dovoloval jedno jídlo denně,

půst zdrženlivosti (jejunium semplenum), ten zakazoval požívání masa z teplokrevných zvířat, výjimkou byly ryby a třetí

plný (jejunium plenum) obsahoval jak půst újmy i zdrženlivosti.

Domácnost od domácnosti, vesnice od vesnice se lišily přístupem k 40 dennímu půstu, důsledně dodržovaly přísné formy tzv. „půstní újmy“ zbožné ženy. Nejedly i několik dní. Jedinou potravou pro ně byly „herinci“ a celý čas trávily v upřímných modlitbách, aby jim bylo dopřáno více božího požehnání v podobě zdraví pro celou rodinu a bohaté úrody v novém hospodářském roku. Všeobecně se dodržoval zákaz požívání masa ve středu a v pátek, omezovalo se používání sádla (nahrazovalo se konopným olejem, máslem). V postním jídelníčku převládaly polévky, pokrmy ze zelí (velmi výrazný zdroj vitamínu C), brambor, luštěnin (fazole, čočka, hrách), naklíčené zrní nebo hrách „pučálka“ pražené na suché pánvi, pohankové a krupičné kaše a rozšířená moučná jídla (nudle, noky, tašky, „beleše“, „guliváry“ , buchty…). Také se dodržoval zákaz alkoholu: muži se zřekli nebo omezili pití pálenky, piva a kouření (poslední fajka se vykouřila večer o masopustním úterý a první se zapálila po „Gloria „ na Bílou sobotu). Dvě neděle před Velikonocemi byly bohaté na zvykosloví, první „Smrtná neděle“, o které děvčata vynášela „ Moranu“, „Mařenu“, symbol končící zimy ven z vesnice do potoka a se zpěvem se vracela a přinášela zdobené zelené „májky“, „májíčky“ předzvěst blížícího se jaro, na „Květnou neděli“ se světily „kočičky“.

„Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi. Buďte páni veselí, že vám léto nesemy s červenými vejci a žlutými mazanci“!

V pašijovém týdnu k modrému pondělí, šedivému úterý a škaredé středě se nevázal žádný zvyk, ovšem Zelený čtvrtek už svým názvem naznačuje změnu v jídelníčku. Ten den se připravovaly převážně polévky popřípadě pokrmy, do kterých se vždy přidávaly zelené bylinky (petržel, pažitka, bazalka, libeček, řebříček, openec, štovík, jahodové listí nebo kopřivy) - výrazný přísun vitamínů a minerálních solí! V současné době nahrazuje zelené bylinky špenát, ten se pravidelně objevuje na jídelníčku nejen v domácnostech, ale také ve školních jídelnách a restauracích.

K největšímu křesťanskému svátku Velkému pátku patřil půst. Byl respektován nejen křesťanskou veřejností, ale také evangelíky! Tento den se v některých domech nesměl ani nerozdělávat oheň, jedl se pouze suchý chleba nebo nic! Jinde se k snídani uvařila jen česneková polévka doplněná suchými bramborami, nerozšířenějším jídlem po celý den byly „herinci“. O Velkém pátku dodržovali hospodáři a hospodyně mnoho zvyků a pranostik souvisejících s blížícím se jarem a přípravou na začátek nového hospodářského roku. Církevní půst pozvolna pokračoval až do Bílé soboty, kdy se už začínalo s přípravou svátečních jídel, pekly se „mazance“, prastaré pečivo z kynutého těsta (s rozinkami i tvarohem) ve tvaru bochánku, nahoře byl bochánek pomazaný vejci a zdobený křížem. Dále „jidáše“ ve tvaru vdolků, na povrchu byl vdolek zdobený zářezy a politý medem, v některých oblastech měly „jidáše“ tvar proplétaného těsta připomínající provaz, na kterém se oběsil Jidáš Iškariotský. Dále se pekly bábovky (se zapečenou klobásou), na Valašsku „calty „ - buchty zdobené povařenými sušenými švestkami, v ostatních regionech Moravy se pekly buchty z lepšího kynutého těsta nebo koláče.

Prvním jídlem na Bílou sobotu byl v minulosti starodávný pokrm, kterému se říkalo na celé Moravě „úšelo“, jednalo se o krupičnou kaši nebo omáčku, do které se přidala klobása, uzené maso, nešetřilo se vajíčky a směs se upekla v pekáči v peci.

„Kdo nepojedl „úšela“ na Velikonoce – byl celý rok nemocný!“

Tento pokrm byl postupně nahrazován „nadívaninou“, „vaječnicí“, „sekanicí“, „nádivkou“. Její složení a příprava připomíná dnešní sekanou: základem byla klobása nebo uzené maso, rohlíky máčené v mléce nebo ve smetaně, k velkému počtu vajec se přidalo koření a pro svěží chuť zelené byliny nebo kopřivy! Na Bílou sobotu nebo na velikonoční nedělní mši se v kostele světily potraviny svátečně zabalené do bílých plachetek a uzlíků. Kromě mazance a vajec (symbol Velikonoc) lidé přinášely i pokrmy masité, bábovky se zapečenou klobásou, ale hlavně a především velikonočního pečeného beránka, který patřil k prastarým obřadním pokrmům a neodmyslitelně patřil k velikonočním svátkům. Podle Bible nařídil Hospodin, aby v čase jarního úplňku zabili pastýři neposkvrněného beránka, upekli ho a snědli ho spolu s hořkými bylinami jako trpkou připomínku útrap v Egyptě. Beránek se stal symbolem Ježíše Krista jako Vykupitele, který snímá hříchy světa. Beránka z masa a krve si mohli dovolit posvětit na Bílou sobotu jenom pastevci na Valašsku nebo obyvatelé zámožnějších usedlostí, kteří ještě chovali ovce. Protože od 18. století se chov ovcí výrazně omezil, lidé neměli možnost si beránka zakoupit a tak si začali vypomáhat jinak, nahradili ho (nápaditě) pečením. Lepší kynuté těsto upekly v hliněných různě velkých formách ve tvaru beránka v peci, upečený beránek se zdobil rozinkami a sypal cukrem, ve dvacátém století se kynuté těsto postupně nahrazovalo těstem piškotovým.

Na velikonoční neděli před obědem všichni dostali posvěcená vajíčka (nebo jejich část), aby rodina držela pohromadě celý rok. Sváteční velikonoční oběd se lišil podle regionů. Na Valašsku to bylo obvykle jehněčí nebo skopové se zelím a bramborem, na Slovácku uzené se zelím, někdy také jehněčí pečeně, pečený králík, vařená slepice. Nedělní odpoledne se věnovalo přípravě vajíček (vaření a barvení) na pondělní pomlázku, „šlahačku“, „šmirgus“ pro koledníky a mládence. Nejrozšířenější a nejvýraznější barvou darovaných vajíček byla a je barva červená, barva srdce, krve a lásky! Další barvou byla zelená, symbol jara, rašící přírody, zelených lístků a třetí symbolickou velikonoční barvou byla barva žlutá, barva slunce, zlata (a peněz)! Symbolem pohanským i křesťanských Velikonoc byla a jsou vajíčka, symbol nového života! Vajíčka se nejen jedla ve velkém počtu, ale také se jimi obdarovávalo.

„To vajíčko malovaný, je od srdce darovaný!“

Vedle barvení se vajíčka zdobila škrabáním a malováním. Nejstarší zdobení je jednoduché: vajíčko rozdělené na dvě poloviny, zdobené geometrickými křivkami, tvary zemědělského nářadí (např. vidle, hrábě) měly obdarovaného chránit a ostré hrany měly zlo zastavit. Postupem času zdobení vajíček pozvolna upouštělo od geometrických tvarů, nahrazovalo je rostlinnými ornamenty s bohatou škálou barev. Přes všechny tyto výrazové a barevné posuny zdobení i v dnešní době patří vajíčko k velikonočním svátkům. Ten kdo vajíčko daruje, vždy ho daruje z upřímné lásky!

„Ben, ben ben, všechny blechy ven a vajíčko sem!“

Veselé Velikonoce a bohatou pomlázku přeje
Mgr. Libuše Čížková